home
Last updated: 2007-01-04
Texty a ukázky z DVT
Vyučování dějinám věd a techniky aneb Co se začarovaným kruhem?
Jaroslav Folta, DVT – Dějiny věd a techniky XXXII, 2009, č.
1, s. 1
Ukázka z textu.
Historie přírodních věd a techniky v naší zemi představuje v současnosti nepatrnou skupinu separovaných a vzájemně badatelsky značně izolovaných pracovníků. Porovnáme-li tuto skupinu třeba s množstvím historiků obecných či domácích dějin, jde o rozdíl až tří řádů.
Jednou z příčin stále neexistující nebo nedostatečné institucionální báze dějin věd a techniky je mj. i to, že tento obor stále nenachází dostatečný a pevný prostor pro pravidelné přednášky na vysokých školách, že stále ještě pevně nezakotvil v systému vysokoškolských pracovišť – jako tomu je na mnoha západních univerzitách. Vše, co se ve vztahu historie vědy a techniky podařilo na vysokých školách prosadit, záleželo a doposud záleží na individuálních snahách jednotlivých přednášejících, nikoliv na zájmu škol a jejich funkcionářů, natož pak na zájmu ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. To ovšem k institucionalizaci oboru na vysokých školách nestačí.
Ostatně dějiny věd a techniky se na vysoké škole nemohou vůbec studovat (na rozdíl od obecných dějin) a jejich přednášky mají (pokud vůbec existují) jen úlohu podpůrnou, nebo pouze ilustrativní. Problémem je předmět dějin vědy a techniky – totiž věda a technika. To je oblast neobyčejně široká, zahrnující matematiku, přírodovědecké obory (biologii, zoologii, chemii, geologii, fyziku, astronomii apod.) stejně jako technické disciplíny, kterých je rovněž mnoho a jsou pro toho, kdo je speciálně nestudoval a nezná ani jejich sociální, ekonomické i politické vazby, velmi obtížně historicky zvládnutelné.
Jediný možný způsob, jak vychovávat nové odborníky v dějinách věd a techniky, tak není vysoká škola, ale až „postgraduál“ (doktorandské i postdoktorandské studium). I zde pak je nezbytné, aby už v pregraduálním vzdělávání se student seznámil s tím, že obor dějiny věd a techniky existuje, že je ve světě uznáván za vědeckou disciplínu, v níž je možné nejen psát práce, ale dosahovat i pedagogických a akademických kvalifikací. Musí obor poznat, aby se mohl rozhodnout, zda si ho chce zvolit za své povolání, a aby také nalezl na své fakultě osobnost, která by mohla jeho snahy podporovat, vést jeho diplomovou práci, ev. vést celé jeho doktorandské studium.
Nezdá se vám, že jde skutečně o začarovaný kruh? Jakákoli vědní disciplína, není-li spojena nějakým způsobem s výukou na vysoké škole, je posléze odsouzena k živoření nebo i k zániku: na vrstvě rašeliny roste a kvete a plodí rašeliník, který dále zmnožuje rašelinnou sloj. Skupina badatelů vytvořená v nevýukové instituci, třebaže může odvést kvalitní vědecká díla, není bez výukových možností schopna vychovat své nástupce a musí se časem nutně vyčerpat.
Je nebo není zde motivace vysokých škol k akceptování programu dějin věd a techniky pro svou výuku? Je zde vůle nejen k poskytnutí stabilního prostoru pro výuku, ale i pro rozvoj těchto oborů na vysokých školách? ...
Jaroslav Folta
© M. Barvík 2006