John Cornwell: Hitlerovi vědci. Věda, válka a ďáblův spolek.
Časopis a web Společnosti pro dějiny věd a techniky, Praha — Journal and Web of Society for History of Sciences and Technology, Prague
kódováno v utf-8   home    home

Last updated: 2007-01-04

Texty a ukázky z DVT

John Cornwell: Hitlerovi vědci. Věda, válka a ďáblův spolek.

Praha, BB/art 2005, 469 s. 40 fotografií. ISBN 80-7341-491-0 Z anglického originálu Hitler’s Scientists přeložila Zdeňka Marečková.

Širší verze zprávy z literatury, publikované v DVT 2006, č. 3, s. 215.

Necelé dva roky po prvním anglickém vydání si mohou čeští čtenáři dopřát četbu nesmírně zajímavé knihy v češtině (mezitím vyšel i německý překlad). Je to velmi záslužný čin nakladatelství, které sáhlo k tomuto titulu z bohaté nabídky týkající se podobné tematiky. Možná to bylo i proto, že knihu napsal autor , který už 30 let před jejím sepsáním navázal kontakty s širokým okruhem vědců v té době ještě žijících. Profesor J. Cornwell, historik vědy z Cambridge, považuje studium německých vědeckých obcí z let 1914–1945 za zásadní pro pochopení vědy a chování vědců v celém 20. století.

V úvodu knihy si autor, který zažil jako dítě bombardování Londýna létajícími pumami V 1 a V 2, položil otázku, jak chápat Němce s ohledem na německou vědu za Hitlera, na vědu a svědomí jednotlivce, etiku a vědu a konečně vědu a demokracii. Těmito problémy je prostoupena celá kniha, která má 34 kapitol seskupených do 8 částí.

První část, nazvaná „Hitlerovo vědecké dědictví“, se zaměřila na výklad o tom, jak se Německo už před 1. světovou válkou stalo Mekkou vědy, o německých vědcích aktivních v 1. světové válce během plynových útoků (zejména Haber, ale i Hahn, Franck, Hertz a Nernst – budoucí nositelé Nobelových cen). Nejaktivnější z nich byl Fritz Haber, který byl autorem některých bojových plynů, ale i vášnivým zastáncem plynové války. Pozadu ale nebyli ani další jmenovaní fyzici a chemici. V knize je zmíněn i Fuldův manifest z října 1914, který podepsalo 93 německých intelektuálů, jímž se popírala zodpovědnost Německa za vyvolání války, obhajovala invaze do Belgie a dělalo rovnítko mezi německou kulturou a militarismem. Tento manifest podepsali už tehdy věhlasní Němci M. Planck, E. Fischer, P. Ehrlich. R. Willstaeter, W. Ostwald a W. Nernst – odmítl jej podepsat A. Einstein. Hitler kromě fyziků a chemiků zdědil z císařského Německa i představitele „vědy“ o rasové hygieně, eugenice a zrůdné psychiatrii.

Po 1. světové válce v letech 1918–1933 vypukl zejména v Německu prudký spor týkající se moderní fyziky, konkrétně Einsteinovy relativity. Dva laureáti Nobelových cen – P. Lenard a. J. Stark – odsoudili Einsteinovu teorii jako směšnou, degenerovanou a neprokázanou. Jejich antirelativistická kampaň byla ve skutečnosti kampaní antisemitskou. V recenzované knize se čtenář dozví, že už v roce 1924 tito fyzici uveřejnili v novinách článek nazvaný Hitlerův duch a věda, v němž Hitlera přirovnávali k velikánům vědy, oslavovali árijského genia a odsuzovali rozkladný vliv judaismu v průběhu věků. Koncem 20. let minulého století získali němečtí fyzici po přechodném období ignorování německé vědecké obce západním světem znovu světové prvenství. Zasloužili se o to hlavně M. Born, W. Heisenberg. E. Schroedinger a další v kvantové mechanice, což se ukázalo v blízké budoucnosti jako svým způsobem osudové.

Třetí část Cornwellovy knihy je nadepsána „Nadšení pro nacismus, jeho přitakávači a oběti v letech 1933–1939“. Velice brzy po nástupu Hitlera k moci došlo k propouštění židovských badatelů a učitelů jako jedna z aplikací rasové hygieny. Přitom vědci židovského původu tvořili značnou část elity vědecké obce. Došlo k exodu židovských vědců– odhadem Ľ fyziků opustila Německo včetně Einsteina. Odešli např. J. Franck, G. Hertz. E. Schoedinger. O. Stern. M. Born, H. Bethe, D. Gabor, G. Hevesy. G. Herzberg a další. Ztráty zaznamenala i německá matematika. Tyto ztráty byly naopak velkým ziskem pro USA a Velkou Britanii, kde se emigranti usídlili a pracovali a kde někteří z nich se značnou měrou podíleli v letech 2.světové války na vývoji atomové bomby. Pár stránek knihy je věnováno raketovým vědcům (hlavně W. von Braunovi), lékařům (mezi nimi byl značně rozšířen rasismus a antisemitismus), psychologům a psychoanalytikům. Zajímavá je kratší zmínka o kampani proti rakovině za nacistické´éry (hlavně boj s kouřením). Stručně je pojednáno i o německé geografii, která za Hitlera zdůvodňovala volání po „rozšíření životního prostoru“, a tím dala Hitlerovi vědeckou legitimitu.

Zatímco medicína, antropologie a geografie nacistickému režimu napomáhaly tím, že mu dodávaly teorie se zdáním vědecké poctivosti, zneužít fyziku bylo obtížnější. I po exodu židovských fyziků zbylo v Německu několik významných fyziků. Protagonista nacistické fyziky Stark se pokoušel získat jejich loajalitu k Hitlerovi. Příslušný manifest však W. Heisenberg, M.von Laue, M. Planck a W. Nernst odmítli podepsat. Nejsilnější reakci na to zažil Heisenberg, který hájil Einsteinovu teorii relativity a který byl za to označen za „bílého Žida“. Do sporu se dokonce vložil říšský vůdce H. Himmler, který se Heisenberga zastal, když o něm prohlásil, že Heisenberg je neškodný, apolitický akademik, pro kterého je teoretická fyzika pouhou pracovní hypotézou a že jde o člověka poctivého charakteru, který stále více podporuje národní socialismus a staví se k němu kladně. A toto hodnocení nacistickým režimem zůstalo Heisenbergovi až do konce války.

Čtvrtá část knihy nese název „Věda zkázy a obrany v letech 1933–1943“. Objevem štěpení uranu Hahnem a Strassmannem koncem roku 1938 vypukla nukleární mánie, kterou popisuje 17. kapitola knihy. Autor napínavě líčí kritický rok, který prožila Lisa Meitnerová, účastnice pokusů vedoucích ke štěpení uranu, tou dobou už několik měsíců v emigraci, Bohrovu cestu do Ameriky v roce 1939, utajování i zveřejňování fantastického objevu i reakci amerického prezidenta Roosevelta vyvolanou Szilardovou a Einsteinovou iniciativou. Ještě předtím Heisenberg v létě 1939 absolvoval v USA přednáškové turné, během něhož se pochopitelně diskutovaly i možnosti atomové bomby. Po návratu do Německa byl Heisenberg požádán, aby se zúčastnil německého výzkumu uranu a Heisenberg neodmítl – zřejmě z vlasteneckých důvodů.

Druhá světová válka se nevedla jen zbraněmi na bojištích ale i ve válečné technice, k níž náležejí válečné stroje jako tanky, letadla, bitevní lodě, proudová letadla, ponorky a řízené střely. Prvně se uplatnily i radary a šifrovací klíče včetně programově řízených počítačů. Celých 46 stran knihy je věnováno souboji německé techniky s technikou spojenců na tomto poli.

Pátá část knihy se týká vývoje německé atomové bomby v letech 1941–1945. Zhruba od podzimu 1939 začalo nacistické Německo budovat jaderný výzkum, a to pod přímým vojenským dohledem s Heisenbergem jako ústřední postavou. Heisenberg vypracoval dvě tajné zprávy, jejichž hlavní myšlenkou bylo získání energie štěpením uranu. V letech 1940–1941 Heisenberg pracoval (neúspěšně) s prvními německými reaktory v Lipsku a v Berlíně. Heisenbergův přítel C.F.von Weizsäcker přišel na myšlenku použít k výrobě atomové bomby plutonium. Ovšem problémy s použitím plutonia v bombě Němci nezažili, protože se jim nikdy nepodařilo spustit reaktor. V září 1939 odcestoval Heisenberg do okupované Kodaně, kde pracoval jeho učitel Niels Bohr. S ním vedl zcela zásadní rozhovory na téma, zda je správné , aby vědci za války vedli výzkum uranu. Bohrovi zřejmě přiznal, že v Německu je do něj angažován. Heisenberg možná jel do Kodaně přesvědčit Bohra, že by měl spolupracovat s německým atomovým výzkumem. Svou návštěvou u Bohra poslal spojencům zprávu, že Němci se zajímají o bombu, což nastartovalo americkou výrobu jaderné bomby–projekt Manhattan. Mezi spojeneckými vědci, z velké části emigranty, panovalo přesvědčení, že Němci by mohli být s bombou napřed a že je třeba je dohnat a předehnat. Heisenberg zodpovědný za atomovou fyziku se v roce 1942 setkal s říšským ministrem pro zbrojení a válečnou výrobu Albertem Speerem, kterému naznačil, že Německo ztratilo náskok před Amerikou, že má nedostatek materiálu a peněz a i jinak se vymlouval. Speer slíbil hory doly, ale němečtí vědci nakonec požádali jen o skromné prostředky. Zdá se, že Heisenberg vědomě začal sabotovat svůj vlastní jaderný výzkum. Speer nakonec upustil od atomové bomby, protože němečtí vědci mu ji slíbili tak za 4 roky. To však neznamenalo, že jaderný výzkum v Německu skončil. Vzhledem k stálým náletům spojenců na Berlín a Lipsko byly reaktory přestěhovány do podzemních jeskyní u Heigerlochu ve Švábsku, kde výzkum pokračoval, ovšem jako slabý odvar úsilí Američanů v Los Alamos.

Šestá část knihy má název „Věda v pekle, léta 1942–1945“. Popisuje se v ní otrocká práce v Doře, kde se vyráběly v podzemí rakety, o vyhlazovací „vědě“ a pokusech na lidech v koncentračních táborech, jichž se zúčastnilo asi 350 lékařů včetně univerzitních profesorů a o činnosti firmy IG Farben, která naplno s využitím otrokářství vyráběla syntetický kaučuk a benzin , ale i Hitlerovy otravné plyny tabun a sarin.

Sedmá část knihy „V Hitlerově stínu“ popisuje Hitlerovy vědce po skončení války a vůbec situaci, která tehdy nastala. Do Anglie bylo převezeno 10 předních německých fyziků, kteří se zabývali za nacistického režimu jaderným výzkumem. Byli internováni od července 1945 ve Farm Hallu, gregoriánském domu poblíž Cambridge. Místnosti v domě byly předem vybaveny odposlouchávacím zařízením. Spojencům šlo o to zjistit, zda by tito fyzikové přešli k Rusům, kdyby se jim naskytla příležitost a pracovali na sovětské atomové bombě. Přepisy záznamů rozhovorů fyziků ve Farm Hallu zůstaly 50 let utajené a teprve nedávno (roku 2001) byly odtajněny a zveřejněny. Autor knihy z nich často cituje. Mezi internovanými byli O. Hahn, objevitel jaderného štěpení a von Laue, kteří však nehráli významnější roli v německém jaderném výzkumu za války, W. Heisenberg, C-F. von Weizsaeker a dalších šest fyziků. Záznamy rozhovorů ukázaly, že tito vědci ani trochu netrpěli výčitkami svědomí a pohotově sami sebe očistili z oficiálního spojení s nacistickým režimem. Pouze tři z nich nebyli členy žádné nacistické organizace. 6.srpna 1945 se internovaní dozvěděli o svržení atomové bomby na Hirošimu. Jejich reakce byly velmi rozdílné. Tato část knihy patří k těm nejzajímavějším. Následující kapitola nese příznačný titul „Hrdinové, zločinci a přitakávači“. Týká se vědců zúčastněných v Německu na atomovém výzkumu, nejvíce však W. Heisenberga. Internovaní vědci nedokázali přiznat morální zodpovědnost, že svou prací nahrávali nacistickému režimu. Kromě Hahna a Laueho si nepřipouštěli nějaké zpytování svědomí, šlo jim o to, jak se ospravedlnit a jak se uplatnit v poválečném Německu. Zvláštní případ mezi nimi byl Heisenberg: nebyl nacista, opovrhoval členstvím ve straně i v době, kdy se zdálo, že Německo vyhraje válku. Byl však patriot, nacionalista, velmi miloval německou kulturu, krajinu, hudbu, umění vůbec. Navíc miloval svůj obor – fyziku –a chtěl vychovat pro poválečné Německo novou generaci fyziků Rozhodně nebyl antisemita, však jeho učitelé a přátelé z vědeckých kruhů byli většinou židovského původu. Ovšem podporoval Hitlerovy válečné cíle. Nikdy otevřeně nevyslovil politování nad tím, že pracoval pro Hitlera. Podle Cornwella nejhorší, co se dá říci o Heisenbergovi je, že byl morálně i politicky netečný. Veřejně odsoudila vědce, kteří se podřídili Hitlerovi Lise Meitnerová, která sama pracovala pro režim až do roku 1938 ( kdy i ona emigrovala) a která si to vyčítala. To však byla mezi německými vědci výjimka. Brzy po válce zaujali zmínění vědci opět vrcholné pozice v Německu ve svých oborech.

Osmá část spisu se dotýká situace s jaderným vyzbrojováním a pokusy s atomovými a vodíkovými bombami. Konstatuje se, že dědictvím Peenemunde je sbírka balistických střel, které ohrožují existenci planety a že dědictvím Manhattanu jsou atomové a termojaderné hlavice, které tvoří náklad těchto střel. Autor knihy stručně pojednává o informační revoluci, tedy informačních technologiích a zmiňuje názor francouzského filozofa J.-F. Lyotarda o tom, že nyní věda přestává sloužit hledání pravdy a bezplatnému šíření vědění a zachází s věděním jako se zbožím prodávaným se ziskem. Cornwell se v závěru knihy zamýšlí i nad americkým projektem lidského genomu, u kterého se vyskytují vážné problémy s bioetikou. Tento projekt vyvolal polemiku o vztahu mezi genetikou, diagnostikou a klonováním. Pokrok ve vědění v této oblasti odhalil nové dilema vědců. Nastaly historické okolnosti, jako tomu bylo při Hitlerově příchodu k moci, které vědce prověří novými způsoby.

Cornwell použil při sepisování bohatou bibliografii – celkem 118 knih vyšlých v letech 1947–2003. V poznámkách jednotlivých kapitol odkazuje na tyto zdroje. Přitom nejen cituje cizí názory, ale podává i svůj vlastní výklad. Tímto přístupem vytvořil skvělé vědecké dílo.

Nezapře v sobě ani žurnalistu, takže jeho kniha je čtivá.

Závěr recenzentův je jednoznačný: výbornou knihu lze jen a jen doporučit– jak exaktním vědcům, tak humanisticky zaměřeným badatelům. Kniha je přístupna i laické veřejnosti.

Jiří Jindra


© M. Barvík 2006