Logo SDVT
Společnost pro dějiny věd a techniky
Society for the History of Sciences and Technology

Odešli naši dva kolegové a dřívější vedoucí redaktoři DVT Jan Janko (1943–2021) a Petr Vágner (1957–2021)

V rozmezí dvou a půl měsíce přišly smutné zprávy o odchodu dvou výrazných členů Společnosti pro dějiny věd a techniky a někdejších vedoucích redaktorů našeho časopisu: doc. Jan Janko, CSc. zemřel dne 9. února a PhDr. Petr Vágner, CSc. dne 22. dubna 2021. Dosti odlišné, ale oba výjimečné osobnosti, jejichž cesty se v určitém období jejich životní pouti blízce setkaly právě na poli dějin vědy.


Janko vystudoval geobotaniku na přírodovědecké a Vágner filozofii a historii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale jejich odborný zájem oba přivedl do oddělení dějin přírodních věd a techniky v Ústavu československých a světových dějin ČSAV, kde se prvý druhému na čas stal šéfem a odkud po revoluci oba přešli do nově zřízeného Ústavu pro teorii a historii vědy, než byl zakrátko v roce 1994 v rámci úsporných opatření AV ČR tento ústav zase zrušen a cesty dosavadních souputníků se pak rozešly.

Redakční vedení DVT po Luboši Novém od roku 1991 převzal Petr Vágner, od něho pak v roce 1995 Jan Janko a časopis vedl do roku 2001. Polistopadová svobodomyslnost s otevíráním obzorů vane z Vágnerovy sešitové publikace Nejen v čase mandragory (1992) a autorovo rozloučení s oborem, který mu po léta skýtal životní náplň, znamenala jeho krásná a stále neobyčejně živá kniha Theatrum chemicum. Kapitoly z dějin alchymie (1995); o dva roky později již v Archivu AV ČR Janko vydává své životní dílo Vědy o životě v českých zemích 1750–1950 (1997). Pro oba nebyly dějiny vědy předmětem jen chladného učeného zájmu, nýbrž součástí kultury a výrazem jim samým vlastní vášnivé touhy poznávat nesamozřejmosti cest lidského ducha. Odešli živí lidé, ale na jejich textech spolu s řemeslnou suverenitou je právě toto všude dobře znát, byli to neokázalí vzdělanci, jejichž obzor dalece přesahoval pole disciplín, jimiž se jako historici profesně zabývali.

Jan Janko je bezesporu naším nejvýznamnějším historikem biologických věd, svým dílem zaplnil mezeru, která zde zela, celý obor současně osobitě utvářel. Autor této zprávy se pokusil tento jeho přínos šířeji charakterizovat v nekrologu psaném pro Živu, na jejíž stránkách je online dostupný (č. 2/2021); jiný napsal Martin Franc pro Zpravodaj Masarykova ústavu a Archivu AV ČR (ještě nevyšel, online je pouze krátké oznámení) a víme, že další se připravují a budou ještě následovat. Jankův odkaz, výzvy jeho rozsáhlého a více vrstevnatého díla, si určitě brzy vyžádají uspořádání nějakého workshopu a další reflexe, je to formativní záležitost pro podobu a další možnosti oboru dějin vědy u nás.

Petr Vágner se vydal na cestu novináře a posléze diplomata: působil na zastupitelských úřadech v Moskvě, Kyjevě, Baku a znovu v Moskvě jako vedoucí politického úseku, v minulém roce obdržel medaili Ministerstva zahraničí ČR Za zásluhy o diplomacii. Jisté období byl výkonným ředitelem Mezinárodního visegrádského fondu (IVF) a podílel se tak na rozvoji spolupráce zemí střední Evropy se zaměřením na vzdělávací projekty. Napsal ceněnou knihu o Lavrentiji Berijovi Smečka: Boj o moc v poststalinském vedení SSSR v širším kontextu (2002), další o česko-ázerbajdžánských vztazích ještě nevyšla. Velvyslanec ČR v Moskvě Vítězslav Pivoňka ve svém rozloučení na stránkách MZV ČR o něm uvádí: „Petr byl jedním z těch, kteří se stali symbolem nového polistopadového uspořádaní české zahraniční služby. Člověk nezávislého myšlení, mimořádné osobní odvahy, nekompromisní v otázkách boje za svobodu a demokracii, přesto však přátelský a zapálený diskutér, vyzařující nevyčerpatelnou energii a osobní charisma.“

Oba se tak nyní opět sešli a my, aniž bychom na tom měli jakoukoliv zásluhu, můžeme být hrdí, že po nějaký čas byli také mezi námi.


Tomáš Hermann


Nahoru ↑ 

Jan Janko

Jan Janko (1943–2021)


Petr Vágner

Petr Vágner (1957–2021)